Poutník jda, stav horolezců prohlédá.

I povídal mi Všudybyl: „Dnes zavedu tě k cechu, jenž šport královský sobě říká, k ztvrzení svalů ocelových a vyššímu myšlení prý vede.“

I šli jsme lesy i skalami, když tu pojednou ryk nějaký podivný, jak kanců divokých řvaní se ozývá. Tu s hrůzou vidím, že obklopeni jsme skupinou jakýchsi šašků, kteří tak divně potrháni jsou až frncochy všeliké z nohavic a kabátů jim visí. A řvouce nejinak než šelmy divé, jako blázni vrhají se proti skalám vysokým, ovázani lanovím coby koráby válečné, šplhati vzhůru počínají, hovoříce, že nějakou špáru kauščí lezou.

Zvláště hejtman jejich, či snad cechmistr, první se v puklině skalní samo sebou házeti počal, až se člověk bohabojný křižovati musel. A hned z výšky přeukrutné k nižším svým druhům hovoří, že jakési hodiny nalezl. I pravím sobě: „Ký blázen by tam hodiny nosil, což nestačí, že tito, života svého všanc dávajíce, čarodějné kousky zde vyvádějí a k sobě praví, že krásu nalézají.“

A k průvodci svému řka: „I jdětež, na všecko to neštěstí a opovážlivé lidi se již více dívati nechci!“ Tlumočník můj namítá: „Ne každý je tak rozmazlený! A kdybys cech takýto seznal, jistě bys od něho neutekl!“ Na to já: „Co jsem hovado, abych slávy naháněje, život svůj všanc dával? Ba však ani hovado tak nečiní!“

A vidím, jak při svém bohaprostém povolání se smějí, plzle mluví a veškerou prostopášnost provádí, nad čímž se kormoutě, napomínati jich chci i prositi, aby takových věcí zanechali a k Bohu volali. Než co platno?

Jedni se mi vysmáli, druzí i vyhoditi se chystali a třetí i mému tělu ublížiti se strojili. Proto odcházím z pustin lesních tiše, výprasku nějakého od bláznů těchto se boje. I pravím průvodci svému: „Chceš-li mne ještě do cechů tak podivných voditi, rci a já ponechám tě jíti samotného!“

A tak se Komenský nestal horolezcem, ale učitelem národů!

(parafrázi na dílo J.A.Komenského zapsal do kroniky mašovských lezců Jaroslav „Kujan“ Janků v r. 1946, zde opsáno z průvodce Hruboskalsko 2. díl)