Roky letí a od doby, kdy jsem se vrátil od protinožců jsem našel v Bobovi věrného lezeckého parťáka, nebo jsme sebe spíše zbyli. Jak nám Radim s radostí připomíná: „Hoši, pokud chcete lézt s námi, tak budete muset zvolnit!“ Taky za ty roky společného lezení jsme zjistili, že narozeniny máme asi 2 dny po sobě a tak by byla škoda, kdybychom je neoslavovali lezecky, že?
Plány na září 2026 byly velké, avšak postupnou destilací z výstupů na Cima Grande, přes severku Triglavu a Vysoké Tatry nás počasí a osud zahnaly do pískovcových věží Adršpašsko-teplickcých skal. Jeden by si mohl říct, že jsou to jen skalky, ale znalí vědí!
V Adršpachu se dají zažít úplně stejná dobrodružství jako ve velkých stěnách Alp.
„Uděláme si to krásné“
Tohle jsem Bobovi sdělil, když jsme se domlouvali na způsobu bydlení v Zámeckém kempu. A tak jsem do auta nabalil rodinný setup – dvouložnicový stan pro pět lidí se zatemněnou ložnicí a velkou předsíní, dva stolky, dvouplotýnkový vařič a židličky. Cesta zabrala stejnou dobu jako jízda do Tater, akorát to počasí bylo výrazně lepší.
S autem a stanem jsme si nechtěně přivlastnili celou terásku, na kterou by se vešlo pět aut nebo šest malých stanů. Bob si vyladil lóže třemi karimatkami a už jsme jen čekali na příval fanynek. Ty nepřicházely a tak, jsme radši sbalili lano a cajky, abychom se rozlezli na Křižáku.
„Musíš na něco vylézt, abys věděl kde vlastně jsi“
Pravda, místopis nám dělá trochu problémy, ale moc se tím netrápíme. Projdeme se pod skalami, najdeme místo, které je alespoň trochu povědomé a lezeme. Bob mě nacpe do spáro komína a utrousí něco o tom, že to je lehké, tak to vylezu. „Kde je vůle, tam je cesta.“ Lezeme na věž Křeslo cestou Přes borovici (IV). Volím cestu nejmenšího odporu a od borovice se táhnu doleva a spíše naokolo než přímo na vrchol. První cesta víkendu za mnou. Pak ještě Bob vytáhne Severozápadní stěnu (VI) na Kužel. Začíná se smrákat a my kochajíce se houbami jdeme zpátky do kempu.
„JE TO JENOM ŠESTKA! TO JE LEHKÉ LEZENÍ!“
Sobotní ráno je chladné, ale vypadá, že den bude slunečný. Po trati Sudety Rallye projdeme do Podhradí, kde máme od Sherpáka Andreje máme doporučeno několik cest. Rozlézáme se na Velkopoříčské věži (Po hodinách V a Labužnická VI) a pak se přesouváme na věž Větrnou, kde na nás čekala cesta Pavučinka (VI).
Navazuju se, s Bobem debatuju, ale nakonec výzvu přijímám. Širočinkou Staré cesty na polici a pak nástup do stěny. Nechce se mi, hlava velí Starou cestou, Bob přemlouvá a motivuje. Ego se nedá a minimálně utěšené hodinkami o pár metrů vedle nalézám do stěny.
„Bojim, bojim!“ U Díry dávám smyčky, nějaký uzlík a vylézám do horních pasáží věže. Kontrolka bliká červeně, svaly zatínají více, než musí! Panika opadá až ve chvíli, kdy stojím na poličce pod rajbáskem. Z věžičky ještě překrok a poslední metr nahoru. Větrná věž má několik vršků. Knížka je až u borovičky uprostřed. Dobírám Boba z odsazeného štandu a jsem rád, že žiju. Vylézt tuhle cestu komplet po vlastním je pro mě nejintenzivnější lezecký zážitek posledních let. Bob byl taky: „ÚPLNĚ V POHODĚ!!!“
Užíváme výhledy a jako odpověď na naše počínání dostáváme od Toma Mazura zprávu: „To už se blížíte ke Králi!“
„Přišli jsme jim tady ukázat jak se pořádně bát!“
Po slanění z Větrné věže přemýšlíme co dál. Stará cesta na Krále je taky za VI, tak si k němu klestíme cestu nejméně logickou trasou, zato po vrstevnici, která se několikrát zlomí dolů a zase nahoru. Moje zápěstí začíná protestovat a tak se Bob chopí prvního konce lana a vzlíná komínem vzhůru. V cestě jsou tři kruhy. U toho třetího mě Bob dobírá, má toho dost a já taky. Málo kdy se poštěstí bát i na druhém konci lana, tak díky za to Králi! Nakonec jsme nahoře, slunce ještě hřeje a kocháme se krásou Adršpašského sklaního města.
„Život to je Adršpach!“
U stanu zase žádné fanynky nebyly, tak jsme si s poklidem snědli večeři, dali panáka, vypili víno a nakonec otevřeli i flašku rumu. Hygiena psychická i fyzická musí být. Neděle slibovala příchod deště a tak jsme hned ráno zabalili náš basecamp a po snídani vyrazili do Království za Stránskýma. Andrejovy doporučené „stěnové pětky“, které nejsou v průvodcích jsou za VIIa a tím pádem nad naše síly. Mé zápěstí a Bobův morál hraje proti nám a tak se aspoň vyhlemzáme na Vztyčenou věž Starou cestou (III) a z jejího vrcholu obdivujeme um německého lezce.
Po nahlížení a hledání cest v nejbližším okolí se rozhodujeme vylézt ještě na Bohatýra Cestou Čuryly Plenkoviče za IV. Krátká rajbasová cesta s širočinkou zabavila Boba dostatečně na to, abych ji s prvními kapkami akorát dolezl. Zápis, rychlé slanění, sbalení a pelášíme k autu. Není na co čekat, neplecha byla ukončena. Díky Bobe!
