Kluci ze štandu. Zleva: Jaroslav Burian, Martin Mikloš a Jakub Larysz. Foto:Jan Kubeček

Po únorovém zátěžovém testu na Domu s Martinem Miklošem uteklo půl roku, a tak bylo potřeba opět oprášit mačky a cepíny. Původní plán byl vystoupit koncem srpna na vrchol Eigeru východním hřebenem. Nicméně počasí a zprávy ze Švýcarska nám změnily plány. Chata Mitellegi je zavřená pro velké množství sněhu a nahřebeni panují zimní podmínky.

Čtyřlístek Jaroslav Burian, Jan Kubeček, Martin Mikloš a já nakonec vyrážíme v pátek 22.8.2014 směr Itálie do města La Palud, kde přijíždíme v sobotu brzo ráno. Před odjezdem se řeklo nalehko, tak nebereme stan, pouze spacáky a nocovat je v plánu na chatě Refugio Torino. Ještě v údolí trošku dospáváme a po deváté ráno vyrážíme pěšmo na chatu. Jak se u mezistanice Pavilon dozvídáme, chodník až na chatu je uzavřen z důvodu budování nové lanovky. Nicméně jsme Češi a nebudeme utrácet za lanovku, když mužeme jít pěšky, navíc to je mnohem lepší pro naši Pandora Charms Saleaklimatizaci. Ve skupině čestně zabírám čtvrté místo ze čtyř a začínám si připadat jako hobit, který nestíhá svým kratinkým krokem jeho třem lidským kamarádům. Kluci mi dávají do těla, ale vždy někde počkají, kde si taky vydechnu. Výškadaughter hockleyctc přibývá, kyslíku ubývá, chodník se pro jistotu vytratil úplně! Šlapeme právě vybombardovaným suťovištěm v místech, kde asi rok zpátky byl chodník. Po ukrutném boji jsme nakonec u horní stanice lanovky pod chatou Torino. Ještě nás čeká jedna zrada v podobě prudkého kovového schodiště ze stanice lanovky vedoucí přímo na chatu.

Horní stanice lanovky na chatu Torino. Nad stanicí chata Torino. Foto: Jan Kubeček

Ubytování s Alpenverein bez snídaně za 15€/os/noc je super a tak hned platíme dvě noci a začínáme aklimatizaci. S Jardou a Honzou vařím jídlo v prostorách terasy, motají se nám palice a občas se kocháme výhledem na Mont Blanc a jeho okolí. Musíme se vzpamatovat z asi 2 000 výškových metrů, které jsme ten den udělali a tak do sebe lijeme vodu horem, spodem a chystáme věci na druhý den. Máme v plánu vystoupit na Dent du Géant, skalní jehlu, jejíž vrchol se tyčí 4013 m nad moře.

Dent du Géant (4013)
Vzhledem k časové náročnosti práce jsem mimo obraz a tak všechny plány přijímám tak jak přicházejí. V neděli 24.8. vstáváme kolem páté hodiny ráno, o hodinu později než celá chata, a na túru vyrážíme v 6:15. Na ledovci jsme jednoznačně poslední, ale to se pro nás stává rozhodující výhodou. Fouká silný vítr, ledovcem se prohánějí mraky a pomalu se rozednívá. Hodinu na to vidíme asi 20 lidí sestupující ze sedla, které vede k Dentu. Když se ptáme, co se děje, všichni odpovídají s drkotajícími zuby, že je obrovská zima a silný vítr. Jsme Češi a tak jim popřejeme šťastnou cestu, a zase pokračujeme v naší cestě. Aklimatizace ještě není taková, jakou bych si přál a tak kluky vždycky dorazím jako poslední.

Promrzlí horolezci ustupuji a česká čtverka stoupá vzhůru. Foto: Jan Kubeček

Přes ledovo-sněhovo-skalní terén 2-3 obtížnosti se dostaneme až k úpatí Dentu. Ve stěně je jedna dvojka, jinak nikdo. Odkládáme mačky a cepíny pod stěnu. Jarda s Honzou jdou jako první, za nimi vede Martin a já na druhém konci za ním. Normálka na Dent du Geant je zajištěná fixními konopnými lany, což je veliká výhoda. Celá cesta je ve stínu a navíc v návětrné straně. Nudle mrznou u nosu, takže lezeme v rukavicích, na lezečky nemůže být ani pomyšlení. Když čekám, až Martin doleze délku, mám co dělat, abych se zahřál. Kdežto Martin prozíravě oblek zateplovací péřovou bundičku. Já bych se během lezení s další vrstvou asi uvařil.

Jardovi a Honzovi to leze perfektně a nabírají výšku, jakoby nic. Zato já si ne a ne zvyknout na pohory. Ruce mám zesláblé, protože jsem už nějakou dobu na skále nebyl, a tak prozíravě vážu prusík na konopné lano a procvičuji metodiku technického lezení. Nakonec se ocitáme na první věžičce našeho zubu. Naneštěstí té nižší a tak je potřeba slézt do sedélka asi o tři metry níže. Nápomocny jsou smyčky, ale do nich se úspěšně zamotávám a rázem se ze mě stává jogín s nohou za uchem, když se mi podrážka zasekne o jednu ze smycí. Nakonec dolézám za klukama Jardou a Honzou na správný vrcholek, kde nás vítá Panenka Marie a úžasný výhled. Dobírám Martina a něco po 12:30 jsme všichni čtyři nahoře! Kluci J a H tam byli asi půl hodiny před námi. Uděláme pár fotek, a chystáme se na slanění. Ještě nás dohání holčina se svým mladším bráchou – Italové. Holčina celou tůru vede a když se dozvídám, že přijeli ráno, vyvezli se lanovkou a už mají za sebou tuhle túru, tak nevěřícně kývu hlavou a smekám přilbu. Ze sedélka to máme na 3 slanění na dvojčatech o délce 60 m. Užíváme scenérii při slaňování, pak ještě malá komplikace, kdy italská dvojka se pokusí slanit na dvakrát. Holčina musí přelanit na naše špagáty a já pak kontroluju jejího bráchu na mém štandu.

Dva zářezy pro ZVĚŘ.cz neboli HO TJ Sokol Staré Město. Zleva Jakub Larysz, Martin Mikloš, Jaroslav Burian a Jan Kubeček. Foto: Jakub Larysz

Z kopce to hrkáme co to jde a odpolední slunce na ledovci nám dává zabrat. Nakonec jdu jen v tričku. U chaty jsme něco po čtvrté odpoledne a tůra nám zabírá asi 10 hodin. Asi žádný oslnivý výkon ale pro mě perfektní škola horského lezení.

Následuje rutina v podobě jídla, pití a po výstupu i italské espresso v místním baru, kde řešíme plán na další den. Předpověď počasí napovídá, že od pondělního odpoledne si hory berou dovolenou – po poledni se zhorší počasí díky přicházející frontě. Z původního plánu hřebenové túry do bivaku É. Canzio tedy upouštíme. Nechceme riskovat zaseknutí se v bivaku a hledání cesty přes ledovec, kde nikdo nechodí. Pro další den volíme krátkou túru na Aiguille de Rochefort (4001).

Aiguille de Rochefort (4001)
V pondělí vstáváme podobně jako den předešlý. Balíme, snídáme a od chaty vyrážíme v šest hodin ráno. Je tepleji ale kolem Mont Blancu a okolních vrcholků se dělají zlověstné čepice, které avizují přicházející frontu. Mě to trošku znervozňuje a docela často se dívám kolem sebe. Kluky opět trošku brzdím svým hobitím krokem a zadýcháváním se. I když aklimatizace je už mnohem lepší. Pod zubem jsme o půl hodiny dříve než předešlý den. Zub obcházíme zprava a nastupujeme na hřeben. Před námi je skupinka Němců, které za chvíli doháníme. A chvílema musíme čekat. Jsem na špagátě s Martinem, připadám si jako pejsek, kterého venčí, nebo jako drak, kterého by chtěl pouštět.

Trocha vzduchu na hřebenu. Foto: Martin Mikloš

Exponovanost terénu je úžasná, v hlavě je absolutní prázdno a koncentrace je pouze na další krok. V jednom nebo dvou místech však trošku váhám a Martin mě musí zezadu trošku podpořit. Nakonec je hřebínek ukončen kopou kapení nazývanou Aiguille de Rochefort. Tady předbíháme Němce. Kluci Jarda a Honza razí cestu jako první, já s Martinem za nimi. Je to krásný lehký mixový terén, takže si člověk i zakope mačkama a zamlátí cepínem. Nicméně jsem ze začátku měl problém si zvyknout na první konec lana a lezení mixu. Nakonec se s Martinem dostáváme až na vrchol, kde čekají kluci a záhy máme v patách i Němce. Vrcholek je malý, obloha se zatahuje, vítr zesiluje na 20 km/h, začíná sněžit. Něco málo sníme, napijeme se a vracíme se na chatu.

Vrchol Aiguille de Rochefort (4001). Zleva: Jan Kubeček, Jakub Larysz, Martin Mikloš, Jaroslav Burian. Foto: Německý horolezec 🙂

Trošku se zasekáváme slézáním k nižšímu štandu, kdy kluky trošku proklínám. Nakonec jsme během jednoho slanění zpátky na hřebenu a co nejrychleji bereme čáru domů. Místy se stává, že nejde vidět na krok, ale v pořádku jsme zase na úpatí Dentu, kde svačíme. Pak nás čeká už jenom notoricky známý sestup do sedla nad ledovcem. Na chatě jsme něco po poledni. Shazujeme ze sebe vercajk, ještě sedneme v místním bifé, dáme kávičku, sbalíme všechny věci a jdeme na lanovku. Je pracovní den, a tam, kde jsme v sobotu procházeli nebylo dvakrát bezpečno. Cena za lanovku nám vyráží dech, ale i tak každý dáváme 26€ za jízdu dolů do La Palud. Protože máme ještě nějaký čas k dobru, přejíždíme k jezeru Garda, kde se “ubytujeme” v piknikovém areálu u lezecké oblasti Val Lomassone.

Lezecká oblast Val Lomasone. Foto: Jakub Larysz

V úterý 26.8.2014 si kluci Honza a Jarda jdou zalézt, já s Martinem procházkujeme po místní turistické značce a regenerujeme. Nakonec ještě koukáme na kluky jak “boochají” na skále a ve čtyři hodiny odpoledne scházíme k autu. Obědosvačíme a po šesté hodině podvečer vyrážíme směr domov. Kluci mě vysazují na Olomouckém hlavním nádraží, odkud jedu vlakem do Ostravy. Je středa 27.8. a já jsem zase obohacen o vzácné zkušenosti z Alp.

Tímto bych chtěl poděkovat klukům za kamarádství, trpělivost a super výlet! Děkuji!

Výběr fotek autorů Jan Kubeček, Martin Mikloš a Jakub Larysz můžete zkouknout níže a video od Martina Mikloše TADY.

 [flagallery gid=35]