Jaká byla zima, to asi každý, alespoň z našeho moravskoslezského kraje, ví. Zima bojovala do posledního dne a mobilizovala kdejakého, byť sebemenšího sněhuláka a vločku. I když se už všichni těšíme na lezení na skalách a jiné aktivity, osazenstvo staroměstské zvěře a k tomu pár dalších vyrazilo na skialp do Západních Tater. A jak to zavírání dopadlo?

V sobotu brzo ráno vstávám a vyrážím směr Frýdek-Místek, kde mě má vyzvednout Radim, v autě čekají taky Blue a jeho žena Jana. Nahodíme mé věci do auta a opouštíme rodné město. Probíráme různá témata a po 2 a půl hodinách jsme na parkovišti v dolině, kde ještě rozespalá dívčina žádá 3€ za parkování a zároveň nás pobavila cedule, abychom nenechávali přes noc zaparkované auto na odstavném místě.
Vybalujeme věci, obouváme se do lyžáků a se štěstím vyrážíme na pásech už z parkoviště. Počasí je všelijaké, ze kterého se nakonec vyhrabe nízká oblačnost a výše v dolině je azůro.

V 10 hodin jsme na chatě, ubytováváme se a před jedenáctou vyrážíme na tůru. Ve stejný čas vyráží i Pifík z chaty horské služby, kde má Zvěř koloniální základnu. Vyrážíme směr Žiarské sedlo. Cestu si krátíme různými průpovídkami typu, „Jak si pod lavinou obléct spodky, aby nebyla zima,“ kouáme po okolí, kde je vyjetá lavinka a tak užíváme slunečného počasí. Po dosažení sedla dáváme pauzu a přemíláme co dále. S většinou skupiny vyrážíme směr vrchol Plačlivé. Ovšem tou dobou už je po azurové obloze a občas je docela těžké vidět na 5m. Sjíždíme zpět do sedla a s Radimem a Bluem se rozhodujeme, kudy pojedeme, v tom přiskočí Červ a povídá: „Vy jedete kolem tyčí?! Já znám lepší trasu!“ Nu což, dali jsme na něj, připojili se ke skupině. Viditelnost je občas velmi nízká, což občas mění sjezd v jízdu zpátky do kopce. S klesající nadmořskou výškou se umoudřilo i počasí, nebe bylo opět jako vymetené a my mokří, nebýt membrán, až na kost. Užíváme sjezd změklým sněhem a při příjezdu potkáváme Tomáše Krpla hlásajícího něco ve smyslu: „Proč chodíte na hory v blbém počasí!“ a s úsměvem na tváři šlape do sedla, zatímco my siestujeme na pokoji. Během několika minut se opět zatahuje, déšť se střídá se sněžením a vzpomínáme na Tomovo prohlášení, že chodí na hory za pěkného počasí. Večer ještě scházíme do hospody, kde se potkáváme všichni zvěřáci a známí z Beskyd. Dostali jsme sice pozvání na afterpárty na vedlejší chatě, ale nakonec zůstáváme v pokoji a jdeme spát s očekáváním, co další den přinese.

Nedělní ráno vstáváme docela brzo a zjišťujeme podmínky. Během snídaně se dohadujeme, zda-li jít či nejít na Baranec. Nakonec Baranec necháme odpočívat a naše volba padla na Smutné sedlo. Počasí parádní, opět slunečno, ve vyšších polohách s větrem. Do sedla se nám podaří dojít jako druzí. Sníh krásně promrzlý a svah nerozježděný. V sedle ještě povídáme se zástupcem TANAPu a pak už užíváme sjezd změklým, ale těžkým sněhem. To co jsem se učil všechny 4 předešlé výjezdy na skialpech jsem musel rychle zapomenout a začít tlačit na patky lyží jako o život. Jinak by to byla držka za držkou. Se zastávkami dojíždíme nad kosodřevinu nad chatou, což pro mě představuje největší adrenalin a výzvu celého výletu. Samozřejmě jsem trefil jeden strom, ale na kariéru začínajícího skialpinisty by to mohlo být horší.

Zastavujeme se ještě na chatě pro věci, dáváme svačinku. Jana, protože má po operaci kolene vyráží pěšmo s náskokem, platíme ubytování a útratu a užíváme si „poslední“ sjezd této sezóny zpátky k autu.

Závěrem bych rád poděkoval Radimovi za organizaci, Bluovi a Janě za atmosféru a mému zaměstnavateli (skrytá reklama Alpsport) za zapůjčení vybavení z naší půjčovny.

Aby to bylo kompletní, tady je odkaz na fotogalerii.