Jednoho dne, jedna Horalka odjela do Turecka vzdělávati se a byla by škoda, aby Horal nevyužil situace a kontaktů, aby neobjevil novou zemi a její kopce. Prvně jsem přemýšlel nad bájným Araratem, ale přeci jenom peněz není nazbyt a platit permit a průvodce na kopec nebylo myslitelné. S Dášou jsme se kontaktovali a vymysleli plán třítýdenního výletu. Daška a osazenstvo jednoho istanbulského bytu ve složení /Dáša, Ivka, Jan Nepovím 😛 a  Lucka/ vymysleli časový rámec – odlet z Istanbulu do Trabzonu 29.5. a přílet z Vanu do Istanbulu 16.6. 2013. Zbytek byl více, či méně na diskuzi…Plán se domyslel na přímce Trabzon – Van, která pomyslně protínala Kačkarské pohoří, horu sopečného původu Süphan a vulkanický kráter Nemrut.

Po mém příletu do Istanbulu 28.5. jsem byl ubytován ještě na starém bytě v islamistické části Istanbulu, tudíž nezbytnou součástí vybavení bytu byl ranní budíček minarety mešity velmi blízko našim oknům. 29.5. ráno vyrážíme na letiště a po poledni přistáváme v Trabzonu, rozhodujeme se stopovat rovnou do Rize, abychom ušetřili čas a případné nákupy vyřešíme až namístě. Od tohoto místa se začínám a nepřestávám divit ochotou a přátelskostí, na pár výjimek, tureckého a kurdského národa. Chlapík, náš první stop, neumí anglicky ale celou naší tureckou slovní zásobou pochopil, že jedeme do hor, a tak nás doveze až do místního horolezeckého klubu, kde získáváme cenný kontakt a přátelství místního mladého horského vůdce Engina Firata.
Engin, radí jak zajistit vaření v horách, protože v Rize neseženete kempingovou kartuši a pak dává i GPS waypointy pro bezpečný přechod hor z Yukari Kavronu do Olgunlaru. Na oplátku dávám základní lekci chůze na slackline, kterou ten den poprvé zkoušel se svými kamarády. První noc na cestě chceme přespat na pobřeží Černého moře, ale Engin se chopí hostitelské povinnosti a odveze nás na jejich domek ve vesnici za Rize. Jedeme v 6ti lidech Fordem Fusion včetně bagáže. Předpisy se v Turecku moc neřeší.. 🙂
Další den dostáváme lekci sběru čaje, Rize je největší vývozce čaje a můžete jej ochutnat třeba pod značkou Lipton, a ochutnáme místní specialitu zvanou Muhlama (Roztopené máslo s opraženou kukuřičnou moukou a sýrem).

Další tři dny trvá, abychom se dostali do nadmořské výšky 2200 m. n. m. Jednak stopujeme a dále máme dost času na poznávání místní kultury a památek. Ke každému dni patří popíjení čaje v jakékoli příležitosti a rychle jsme si na to navykli. Z Rize jsme ve třech dnech cestovali městy Pazar, Čamlihemšin, Ayder a skončili v Yukari Kavronu, poslední obydlené osadě na severu kačkarských hor. Za zmínku stojí hrad Zilkale ve městě Čamlihemšin, kde jsme přespali u dvou dobrých lidí, kamarádi včelaři, na domě ve stromech. Na hradě se večer našeho příjezdu konal klavírní koncert, kde potkáváme dalšího z místních průvodců Osmana, se kterým diskutujeme nad Kačkarem. Na mou otázku ohledně předpovědi počasí se jenom usmál a řekl, že žádná předpověď není dobrá, protože počasí se neustále mění. To mě uklidnilo, protože jsem se o počasí nemusel dále starat 🙂

Z Yukari Kavronu nás čekal krásný trek přes sedlo ve výšce 3200 m. n. m. do osady Olgunlar – poslední obydlená osada na jižní straně Kačkaru. Do těchto osad jezdí Dolmuše – většinou tranzity pro 9 lidí a cena se může lišit podle toho, jak se který řidič či majitel dopravní společnosti vyspí.. Z Olgunlaru, následující den překonáváme 700 výškových metrů a po treku končíme v základním táboře Dilber Düzü pod jižní stěnou hory Kačkar (3937m). Od této nadmořské výšky byla soustavná pokrývka sněhu s výjimkou jižních svahů, které odtávaly rychleji. Další den všichni vyrážíme s úmyslem dosáhnout vrcholu mimo základní tábor 😀 Vyvrcholení toho dne dosáhneme po značné předehře přes sedlo a jeden sněhový traverz navíc ve výšce kolem 3500 m, kdy jsem zavelil k ústupu, kvůli horšícímu se počasí. Po sestupu do tábora se počasí nepokazilo a nakonec nás štvalo slunečními paprsky až do západu slunce. Po válečné poradě zůstáváme další noc s úmyslem vystoupit až na vrchol Kačkaru do výšky 3937m.

V 1:45 vstávám, 2:20 vyrážím ze stanu, 6:20 jsem na vrcholu. I když jsem zase netrefil jednu odbočku, narazil jsem na naše stopy z předešlého dne a ty mě zase navedly zpátky. Vrcholová část Kačkaru, kterou jsme den předtím neprošly měla své tajemství.. Tím byl v brzkou ranní hodinu zledovatělý firn, spíše ledovec, na který by se hodily železa. Ale jak známe z horolezeckého desatera „Co nemáš, nepotřebuješ!“ musel jsem si vystačit s trekovými hůlkami a zkušeností. Velké sněhové pole, které je potřeba projít za cestou k vrcholu, dělí dva skalní prahy. Bohužel se jedná o jižní svah a tudíž přes den po skalách teče voda. Bez maček se mi po příkrém svahu mezi prahy nechtělo dvakrát chodit a tak nezbývala možnost prorazit cestu rovnou kolem skal, kde byl odtátý sníh od stěny a nabízel bezpečnou dálnici. Nad skalními prahy se už svah zase více ukláněl a tak jsem pokračoval v monotóním kopacím blues, stupů.
S výstupem na hřebínek, který nabízel kombinaci rozchrastané skály a sněhu, by se hodili i bezpečnostní trenýrky hnědé barvy značky Shitbag, jelikož exponované místa dodávaly výstupu šťávu a v hlavě proběhla nejedna myšlenka: „Jakýpak asi bude sestup?“ Naštěstí sluníčko stoupalo rychle a celý firnový svah rychle povolil a sestup šel jedna báseň.

Cestou do tábora ještě potkávám učebnicově vybavenou čtveřici Španělů, kteří ten den, taky vystoupili nahoru. Bavíme se o podmínkách nahoře, nabízím oříšky a hrozinky a po chvíli se zase loučíme. O půl deváté jsem už v úplně probuzeném táboře. Dostávám od své milé slíbenou snídani, balíme stany s věcmi a sestupujeme zpátky do Olgunlaru, kde přespíme další noc, protože dolmuš jede až v 6 hodin rán. V místním penzionu alespoň děláme útratu, dopřáváme si čaje, káhvesi (kávu) a teplé jídlo, které nemusíme vařit. Na oplátku si nabijeme vše co jede na elektriku a další den se vydáme vstříc cestě přes 450km stopování.

Nyní si můžete prohlédnout již kompletní fotogalerii, za velectěné svolení zveřejnění fotek bych rád poděkoval Lucii Krajinové, Janu Nepovímovi a Ivaně Hrdličkové. Prosím respektujte jejich autorská práva.

Druhou část článku napíšu podle časových možností.

Hore Zdar!
Lery