Jak jste si mohli přečíst v závěru předchozího dílu Tureckého dobrodružství, po trekování černomořským regionem severovýchodního Turecka, jsme se vydali jižněji směrem k jezeru Van. Turecko je opravdu nádherná země, která má nejen několik moří, ale opravdu všechny rázy krajiny. Od nížin, přes pouště, divoké řeky až po pětitisícové vrcholy. Cestu z Olgunlaru řešíme Dolmušem a dále z Yusufeli pokračujeme stopem…Protože je brzo ráno a snídani jsme neřešili, tak v Yusufeli posnídáme, někteří stihnou usušit tropiko stanu, a po snídani vyrazíme „na čaj“ do místní kavárny. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl obsluhovat Turkyně, a musím uznat, že najednou měl podnik jiný ráz. Ženská prostě umí zvelebit dům. Holky po 10 ti dnech začaly jedna po druhé okupovat místní toaletu a co bylo velice nenápadné, všechny z ní vycházely s mokrou hlavou :). „Sprcha“ po 10 ti dnech cestování. Devátou hodinou ranní se dělíme na dvě skupinky, kdy já a Daška vyrážíme na stop a Honza, Lucka a Ivka vyrážejí o něco později. Cestou potkáváme povětšinou příjemné řidiče, a s přestávkou u jezera Van dorážíme v 7 hodin večer do města Erdžiš (Ercis), které vzápětí přejmenujeme na Peklo na Zemi. Nakonec doráží i trojlístek Honza, Lucka a Ivka. Domlouváme postup ubytování se, a co nejrychleji mizíme z náměstí, kde jsme něco jako Orloj na Staroměstském náměstí. Mešita se zbořenými minarety na náměstí byla dobrou výstrahou. Okrajová část města byla polorozpadlá nebo vybombardovaná.. Nakonec s posledními zbytky světla narážíme na pozemek obehnaný plotem s ostnatým drátem. Staršího pána na pozemku se ptáme, jestli nevadí, když si tam postavíme stany. Když zavrtěl hlavou a zaznělo turecké „Problem yok,“ dali jsme se do stavění stanů. Za 10 minut přišli mladší chlápci s otázkou, proč stavíme stany, když můžeme spát uvnitř – ukazovali na unimobuňkové ubytování. Honza obhlédl situaci, a následně jsme se „ubytovali.“ Jednalo se u uprchlický tábor a tak jsme nakonec měli i nečekanou návštěvu v 11 večer – 2 auta turecké policie, která si chtěla zkontrolovat naše pasy 🙂
Ráno snídáme, srdrečně děkujeme za poskytnuté přístřeší a vyrážíme do města Adildževaz (Adilcevaz), jak jinak, než stopem :). Po poledni kupujeme zásoby jídla a vyrážíme pod Süphan. Je pátek a tak nás vezme školní dolmuš do vesnice pod Süphanem, odkud vyrážíme přes pole a pastviny do výšky asi 2400m. Největší problém, i s teprve začínajícím létem, byla voda. I několik metrů hluboko vymleté koryta v místním sypkém sopečném podloží byly prázdné. Nakonec na pastvě, na úpatí hory jsme našli jeden potůček, který byl pro tento den naší záchranou. Začíná pršet a my si užíváme odpočinku ve stanech. Další den pokračujeme do výšky 3070m, kde začíná sněhová pokrývka. Táboříme na jihozápadním rameni Süphanu, kde nacházíme menší plochu, jež musela projít menší zahrádkářskou osvětou, před postavením stanů. Pak už jen zase sehnat vodu.. Sníh jsme nechtěli topit, protože jsme měli pouze omezené množství plynu a nemusel by vyjít. Scenérie se západem Slunce nabírala na kráse, což bylo jasným signálem zalézt do pelechů.
Ráno dáváme vločky s příchutí technického benzínu (večerní pokusy rozdělat oheň) a s kvalitním palivem v žaludku vyrážíme vstříc vrcholu Süphanu (4058m). Stoupáme chvilku sutí, která přechází do souvislé firnové pokrývky. Místy jsou nádherné vyhlídky na jezero Van a tak se občas i kocháme. Ivka, coby sporťačka nejvyššího kalibru, je neustále na hrotu a sebevíce strmější svahy vychází téměř po spádnici 🙂 Asi o půl deváté ráno dorážíme k okraji vrcholového kráteru ve výšce 3900m, fouká silný vítr a je poznat vybavenost naší skupinky. Ivka, Lucka, Daška a Honza se v této výšce otáčejí a zahajují sestup. Po skupinové fotce sestupuji do zasněženého kráteru, ve kterém je vrcholový „trůn.“ Asi za půl hodiny jsem na okraji vrcholové pyramidy, která má v průměru asi 500m, možná více, a zahajuji hledání vrcholu. Na první pokus trefím vršek s vlajkou a vrcholovou knihou, ale.. Podle gps souřadnic je nejvyšší bot asi 500m vedle, severněji. Zapíšu se do knihy, první výstup v tomto roce, a nastavuji azimut. Následně navštívím ještě dva vrcholky, udělám pár fotek a rychle mažu dolů. Kolem vršku se honí husté mraky a z dálky se nese hřmění. Po sestupu ke stanům něco po poledni obědváme a scházíme až do Adilcevazu. Konfrontace dětí křičící „Money! Money!“ vždy potěší. Kupujeme jídlo a jdeme až na pobřeží jezera, kde se chceme utábořit.
Bohužel turisté tady ještě nejsou na denním pořádku a tak se nás mladí Kurdi vyptávají na různé věci. Později přichází i jeden mladý uvědomělý student univerzity a přemlouvá nás k ubytování se v místním penzionu. Protože to myslel vážně domluvil nám cenu 50 tureckých lir za pokoj pro nás všechny. Čtyři lůžka, wifi a SPRCHA! To byl největší luxus, který jsme si během tohoto výletu dopřáli. Další den jsme se sešli ještě jednou s našim ochráncem, domluvil nám dolmuš do sousedního Ahlatu, srdečně jsme se rozloučili a vyrážíme po severním pobřeží jezera směr západ.
Ahlat byl zastávkou, kulturních a architektonických památek. Hroby a hrobky bývalých vůdců nám ukázal místní pubertální průvodce s jeho kamarády. Nebýt této zastávky, která byla spíše o otlačení popruhů batohů do ramen, než o něčem zajímavém, tak bychom nenarazili na milionový stop. Na naší cestě do Tatvanu jsme zastavili vzorného muslima jménem Camal [:džamal:], který zavolal svému šéfovi, zavezl nás k němu do kanceláře a ta jsme si zajistili super kontakt a jakousi symbolickou ochranu. Kenan, šéf Camala, je státní úředník vykupující mléko místních farmářů a dále jej distribuuje do obchodních sítí. Kenan má kamaráda Yumita a oba působí dojmem Laurela a Hardyho. Příjemní chlapíci, se kterými je příjemně. Po práci nás Kenana a Yumit dopravili do dalšího místa naší pouti, do kráteru Nemrut. Yumit si stále lámal hlavu, proč v kráteru chceme přespat, když tam jsou medvědi, hadi a jedovaté stonožky.. Jakákoliv snaha o vysvětlení byla zakončena Yumitovou hláškou: „Craaazy Czech people..“ a úsměvem. Y a K si s námi chtěli udělat večerní piknik a po příjezdu, k teplejšímu z jezer, uvnitř kráteru, jsme spatřili 3 stany, z nichž jeden byl značky Hannah. Sotva jsem se vysoukal z auta zavolal jsem na majitele stanů otázku odkud jsou. Odpověď „Çek Cumhuriyeti“ vyvolala smích, protože to byl důkaz Yumitov věty o nátuře českého národa.
Po večeři jsme se rozloučili s Y a K, poklábosili s šesticí českých chlapů, kteří se rehabilitovali po výstupu na Ararat, a v dalších dvou dnech jsme cestovali kráterem a jeho okolím zpátky do Tatvanu, kde jsme se opět setkali s Yumitem a Kenanem. Toho večera jsme byli pozváni na večeři v místě Kenanovy práce s následnou párty.
Měli jsme posledních pár dní a tak jsme se, už po jižním pobřeží, přibližovali městu Van, odkud jsme letěli zpět do Istanbulu. Na naši cestě jsme navštívili ostrov Aktamar, kde se nachází poslední Arménský kostel v Turecku, který nebyl přestavěn na mešitu. U tohoto ostrova je taky strategicky umístěn kemp s restaurací, který je zadarmo a jeho majitel vám je ještě schopný upravit cenu jídel v menu. Tady jsme strávili celkem 3 noci před odletem do Istanbulu. Během těch dní jsme stihli navštívit hrad Hošap, asi 100km od Iránských hranic a projít město Van i s jeho hradem.
Přivítání v Istanbulu bylo docela zajímavé, a to hlavně kvůli probíhajícím protestům. I když jsme občas slzeli, díky slznému plynu, který občas zavál z bočních ulic. V Istanbulu jsme strávili necelé dva dny, kdy jsem zpátky už letěl i s Daškou a Ivkou.
Pokud máte cestovatelského a dobrodružného ducha, můžu tuto naši cestu jenom doporučit. A protože na jihovýchodě Turecka je už více jak půl roku po válce, vše se chystá pro příchod turistů, využijte této možnosti otevřenosti a nezkreslenosti turismem.
Opět přikládám odkaz na celou fotogalerii z tureckého dobrodružství.
P.S. Rád bych přichystal jednu či dvě promítačky fotek pro veřejnost. Pokud budete mít zájem, nechejte vzkaz v komentářích, ať vím, že to bude mít smysl. 🙂
Naprosto vyčerpávající reportáž :-). Co bude na případné promítačce navíc? 🙂